Pravděpodobně budou obsahovat buď  metyl-, etyl-, butyl- či propylparaben, případně několik z nich najednou. Připomíná vám to něco? Jde o v potravinářství užívané rizikové konzervanty; EU už proto připravuje zákaz některých parabenů. Těmto látkám bychom se měli vyhýbat nejen v potravinách, ale našemu zdraví zjevně neprospějí ani v zubní pastě, sprchovacím gelu či dalších přípravcích, jež aplikujeme na kůži či sliznice.

Je známo, že mnohé látky se do těla mohou dostat nejen při vnitřním užívání, ale k určitému vstřebávání dochází také u přípravků, jež aplikujeme zevně. Vstřebaná množství budou sice nižší než při přímé konzumaci, avšak vzhledem k četnosti užívání různorodých kosmetických přípravků bychom ani to neměli podceňovat; mnohé ingredience mohou vykazovat nežádoucí účinky nebo dokonce i poškozovat zdraví /viz Tajemství kosmetiky/.

Mnohé z aplikovaných ingrediencí mohou procházet skrz pokožku, což může vést i k následným vzájemným interakcím s buňkami, tkáněmi či jejich součástmi. Proto nepřekvapí, že aplikace nevhodné kosmetiky může u citlivějších jedinců způsobit nemalé zdravotní problémy, což bylo v mnoha případech i oficiálně prokázáno.

O možných nepříznivých dopadech některých z užívaných ingrediencí se zmiňujeme v čl. Jak vybírat kosmetické prostředky. Doplňme si zde ještě látky s prokazatelně karcinogenním účinkem, k nímž se řadí různé chemické sloučeniny – např. aromatické (polycyklické) uhlovodíky, aromatické aminy, nitrosaminy, azosloučeniny, etylenimin, vinylchlorid a další. Je zcela nepochopitelné, proč se mnohé z těchto vědecky uznaných škodlivin smějí používat – nebo mohou vznikat – v běžných prostředcích denní péče!

Proto bychom neměli bez rozmyslu kupovat cokoli, co je levné a doporučuje to reklama. Ani bychom neměli naivně očekávat, že pokud byl daný produkt povolen, musí být v naprostém pořádku. Samozřejmě, že před uvedením kosmetického přípravku na trh musí být provedeny mikrobiologické rozbory, testy dermální snášenlivosti a posouzen toxikologický profil jednotlivých složek kosmetického přípravku. Avšak tím rozhodně není zaručeno, že schválený produkt nebude vykazovat žádné vedlejší nepříznivé účinky.

Naprosto bychom se neměli spoléhat na to, že u všech používaných látek byly předem provedeny spolehlivé testy. Je tomu téměř naopak: Uvádí se, že 97 procent moderních chemikálií nebylo buď vůbec prozkoumáno, nebo byly jejich možné dopady stanoveny jen zcela nedostatečně. Takže se v podstatě neví, co naprostá většina z chemikálií v lidském těle způsobí. „Velký pokus“ a veřejné testování desetitisíců rozličných umělých sloučenin byl proveden na běžné lidské populaci. Kupující a konzumenti ovšem jen zřídka tuší, jak vysoká zdravotní rizika mnohé látky vykazují.

Rozhodnutí, co koupíme, je na nás samých. Avšak jeho důsledky musíme přijmout, ať už chceme, či nechceme. Jestliže se třeba někdo namaže nevhodným krémem a pak se osype, musí na sobě prožít i nepříjemné doprovodné jevy. Pak je pozdě spílat, kolik že nakoupený produkt stál a proč obsahuje tolik chemických ingrediencí.

Sledování složení nám též napomůže odhalit neopodstatněná až nepravdivá tvrzení, s nimiž se můžeme setkat nejen u kosmetiky, ale i v případě čisticích a dalších prostředků. Nespoléhejte se jen na tvrzení výrobců či prodejců, pokud třeba uvádějí, že jejich produkty jsou ekologické. Leckdy je to jen jejich firemní mínění, nebo zjevná propagace. Nepostačí se též řídit dle obrázků či názvu výrobku – skutečnost zjistíme teprve z informací uvedených ve složení.

Nemáme ovšem v úmyslu snižovat snahu těch výrobců, kteří chtějí podpořit ekologické projekty. Mohou přitom vycházet třeba z toho, že zpracovávají odpadní polymery, z nichž např. vyrábí čisticí prostředek, jenž může být i celkem dobře biologicky odbouratelný. Avšak poté k němu dle moderních zvyklostí přidají umělá barviva, škodlivé konzervanty, parfémy či další nevhodné ingredience.

Tyto chemikálie následně mohou způsobovat nemalé problémy, nebo případně až vyvolat různá onemocnění. Další z užívaných ingrediencí sice bezprostředně nepoškozují lidské zdraví, ale nezanedbatelně zatěžují životní prostředí. Měli bychom se tedy hlouběji zamyslet nad tím, nakolik neuvážené lidské činy škodí nejen člověku samému, ale leckdy též pustoší přírodu a ničí bytosti v ní žijící.

Moudrý člověk by měl k očistě, ochraně i udržování svého organismu užívat jen celkově prospěšné prostředky. Ty by jednak neměly vykazovat žádné nepříznivé dopady na lidské zdraví; kromě toho by neměly škodit ani přírodě. Jelikož ochrana životního prostředí je nadmíru důležitá, zaměřujeme se na ni též na těchto stránkách ve více článcích /např. čl. Jak kosmetika a čisticí prostředky zatěžují životní prostředí/; mnohem hlouběji se touto oblastí zabýváme v knize Tajemství kosmetiky.

Mnozí již ovšem cíleně vyhledávají skutečně ekologické čisticí prostředky, které jsou šetrné k přírodě i k našemu zdraví. Tyto prostředky se v současnosti dají sehnat nejen ve specializovaných obchodech či e-shopech, ale bývají k dostání i v běžných super- či hypermarketech. Největší výběr samozřejmě mívají ve speciálních eko-drogeriích.

K výběru vhodného čisticího prostředku může v prvé řadě napomoci kontrola jeho složení /k lepší orientaci ve složení mohou napomoci tabulky knihy Tajemství kosmetiky. Kromě toho můžete obdobně jako u kosmetiky nalézt certifikované výrobky, jež splňují přísnější pravidla, a to hlavně z hlediska dopadu na životní prostředí. Značky certifikace bývají uvedeny na obalu.

U českých produktů se můžete setkat se značkou Ekologicky šetrný výrobek.  Tuto značku uděluje ministerstvo životního prostředí těm výrobkům, které splňují stanovená kritéria. S certifikátem Ekologicky šetrný výrobek* se můžeme setkat též u pracích prostředků, tekutých čisticích přípravků a u mycích kosmetických přípravků. Aktuální seznam výrobců a výrobků s ekoznačkou EU udělenou v ČR můžete nalézt na stránkách české informační agentury životního prostředí CENIA.  

Ekoznaček ovšem ve světě existuje více; některé jsou garantovány státem, jiné soukromými subjekty. Evropská  ekoznačka je následující:

Nejekologičtější jsou samozřejmě zcela přirozené prostředky, k nimž patří např. voda a kuchyňský ocet, éterické oleje a další čistě přírodní produkty. Kromě toho lze k čištění využít i některé byliny – třeba přeslička se odedávna používá k cídění nádobí jako „rostlinná drátěnka“.   

K běžnému mytí lze užívat třeba přírodní mýdlo, které nemá být parfémované, obarvené ani jinak chemicky znehodnocené. Naštěstí lze už u nás nalézt výrobce, kteří nabízí takovéto kvalitní mýdla viz např. zde , nebo zde, Kdyby někdo chtěl naprosto přírodní produkt, může vyzkoušet kořen u nás běžně rostoucí byliny mydlice lékařské. 

Ve specializovaných obchodech či e-shopech můžete sehnat i další části rostlin – třeba mýdlové ořechy – jež obsahují významná množství saponinů a slizovitých složek. Ty působí jako emulgátory a mají dobré čisticí schopnosti. Drobné částice jemně rozemletých rostlin kromě toho mohou působit též jako „rostlinný písek“. Také lze už u nás sehnat i ekologický gel na ruční mytí nádobí – viz např. zde.

Ekologicky šetrné prací a čisticí prostředky se sice mohou zdát na první pohled dražší, ale některé z nich mají vysokou účinnost a úsporné dávkování. Důležité je proto vybrat pro daný účel vhodný prostředek a naučit se s ním správně zacházet. Užívání šetrných pracích a čisticích prostředků může dokonce přinést finanční úspory, neboť neplatí, že co je ekologické, je automaticky dražší.

V prvé řadě ekologický úklid vyžaduje změnu myšlení a je třeba se naučit používat poněkud odlišné postupy. Není přitom nutno navracet se k dřině našich předků, rýžákům a valchám. Postačí využívat v rámci možností takové materiály a prostředky, jež neškodí životnímu prostředí ani lidskému zdraví. Zájemce o více informací odkazujeme na prodejce či výrobce ekologicky šetrných pracích a čisticích prostředků /viz např. www.ekoprani.cz/

 * Pozn.: soupis užitých zdrojů naleznete v knize Tajemství kosmetiky.

 Dovolím si k tomuto vyjádřit svůj osobní názor. Abych však hned nepopíral všechna výše uvedená tvrzení, tak musím dosvědčit, že „legislativa nezná žádné škodlivé a zdravé přídatné látky.“ Povolené přídatné látky v ČR jsou uvedeny ve vyhlášce Sbírky zákonů, přičemž tento spis se vůbec nezabývá jejich zdravotními dopady na lidské zdraví. Takže z úředního hlediska není důležité, jaké jsou vlastnosti dané látky, ale pouze to, zda je povolená, či nikoli.

Avšak s ostatními názory daného citátu již naprosto nesouhlasím. Obecně mi takto dogmaticky podané informace nápadně připomínají cenzuru a zatajování skutečností, typické pro minulý režim. Co se týká jednoznačného tvrzení, že žádné povolené přídatné látky nejsou škodlivé, jde buď o neznalost, nebo o cíleně zavádějící desinformace.

Z výše uvedeného citátu mimo jiné vyplývá, že legislativa je něco neomylného a neměnného. Z různých médií se ale můžeme přesvědčit o tom, že v zákonech jsou mnohé nesrovnalosti a tudíž se stále upravují a mění. Pro poslance je prvořadý politický boj (o moc), z čehož vyplývá, že ve schvalovaných dokumentech, které jim předložili nějací úředníci, leckdy přehlédnou různé lobbistické zásahy či další způsoby nelegálního ovlivňování.

Proto rovněž dochází k tomu, že některá éčka jsou jednou vyhláškou zakázána a následující povolena. Pře lety se třeba oficiálně udávalo, že umělá sladidla s názvem cyklamáty (E 952) poškozují zdraví. Konkrétně byly spojovány s rakovinou močového měchýře. Z těchto důvodů byla tato sladidla u nás legislativou striktně zakázána. Kvůli sjednocování s EU však byly cyklamáty zařazeny do nové vyhlášky Sbírky zákonů.

Kromě toho bylo v dřívějších dobách u všech výrobků s glutamáty povinné uvádět, že „nejsou vhodné pro těhotné ženy a děti do 3 let.“ Dnes už to legislativa nepřikazuje, takže je hlavně na maminkách, zda si tyto údaje zjistí a vyřadí takovéto nevhodné potraviny z jídelníčku. Tyto příklady zjevně dokazují, že legislativa často mění svá stanoviska.

Ani oficiální vědci, zabývající se přídatnými látkami, nejsou vůbec přesvědčeni, že mnohé z nich nevykazují negativní dopady.  Proto Evropský parlament rozhodl, že bude nutné provést nové testy užívaných přídatných látek a zhodnotit vhodnost jejich užití. Mimo jiné už odsouhlasil, že při užití (prozatím ještě legislativou povolených) umělých barviv (E102, 104, 110, 122, 124 a 129), je výrobce v případě jejich užití povinen na obalu uvést:„mohou nepříznivě ovlivňovat činnost a pozornost dětí“. Tím se jen oficiálně potvrdilo, že umělá barviva vyvolávají hyperaktivitu.  

Podívejme se ještě na další tvrzení citátu, týkající se balených salámů. V dnešní době už není žádné tajemství, že do masných výrobků se přidávají mnohé rizikové přídatné látky. Nejhorší pověst mají v tomto ohledu dusitany, u nichž byla oficiálně potvrzena jejich toxicita. O tom se může každý přesvědčit v učebnicích či příručkách toxikologie, které je možno zapůjčit si nejen v lékařské knihovně, ale i ostatních větších odborných knihovnách.

Kromě toho pečliví dětští lékaři běžně varují maminky před dusitany v pitné vodě a doporučují jim proto kojenecké balené vody, které dle vyhlášky č. 275/2004 Sb. mohou obsahovat max. 0,02 mg dusitanů na 1 litr. Pro doplnění si uveďme ještě nejvyšší limity pro dusitany v pitné vodě – na výstupu z úpravny vody je to 0,1 mg/l (vyhláška č. 252/2004 Sb.).

Proč se přidávají do potravin jedy?

Pokud porovnáme výše uvedené limity pro kojenecké a pitné vody s hodnotami dusitanů, které jsou povoleny u většiny uzenin, zjistíme, že něco není v pořádku. Do masných výrobků lze přidávat 150 mg dusitanů na kg (vyhl. č. 4/2008 Sb.). Jednoduchým výpočtem lze shledat, že limit pro litr pitné vody lze překročit konzumací 1g běžné uzeniny; u kojenecké vody k tomu postačí již 0,2g párku, salámu či dalších dusitany přiotrávených lahůdek!

Lze se setkat s tvrzením, že převážná část dusitanů z uzenin „zmizí“ , neboť se zredukují na oxid dusnatý. Ten se však v těle „neztratí“, neboť by to odporovalo zákonu zachování hmotnosti a energie. Naopak přítomnost oxidu dusnatého tělo citelně pocítí, neboť je velmi toxický. Obdobně jako oxid uhelnatý, který je zařazován mezi nebezpečné otravné plyny.

Hemová barviva mohou vázat jak oxid uhelnatý, tak dusnatý, přičemž afinita (tj. přitažlivost) těchto toxických plynů k hemoglobinu je vyšší, než ke kyslíku. Je tedy zákonité, že v uzeninách přítomný oxid dusnatý může po přechodu do krve zablokovat určitý podíl hemoglobinu, který poté nemůže přenášet kyslík. Eventuálními následky popisované v toxikologických příručkách jsou astma, bronchiektázie, bronchiolitida a další.

Další z možností transformace dusitanů je reakce s aminy (tj. sloučeniny dusíku) za vzniku nitrosaminů. Zde je třeba poukázat na velmi dlouho známou skutečnost, že nitrosaminy jsou zařazovány mezi významné karcinogeny. Tato fakta byla poprvé odhalena v uzených masných výrobcích v šedesátých letech dvacátého století. Existují oficiální studie, které spojují konzumaci masných výrobků obsahujících dusitany, s různými druhy rakoviny – např. u nás tak četného výskytu karcinomu tlustého střeva.

 Omlouvám se za tyto nezáživné vědecké údaje, ale chtěl jsem na uvedených příkladech názorně doložit, že mnohé přídatné látky skutečně mohou způsobit až velmi závažná zdravotní poškození. Podrobnější informace lze nalézt v publikaci „Tajemství výrobců potravin, aneb příručka zákazníka, kterému není lhostejné, co všechno přijímá se svou stravou“, jíž lze objednat zde.

Aby někdo - po zjištění co vše  se může v potravinách vyskytovat - nezmalomyslněl, uveďme si zde několik východisek“: V prvé řadě vůbec nemusíme nakupovat různé přiotrávené lahůdky - ať si klidně zůstanou ležet v regálech obchodů.  Kromě toho můžeme dávat svůj nesouhlas dávat najevo i dalšími způsoby: např. zakládáním občanských sdružení, které mají ve svém programu osvětovou činnost, vedoucí ke zlepšení zdravotního stavu atd. Pokud by někdo měl zájem připojit se k těmto aktivitám, může se rovněž obrátit na naše občanské sdružení Harmonický rozvoj osobnosti (kontakt: info.hro@email.cz).

Představte si, že by vám na talíř dali několik kilo chemikálií a popřáli dobrou chuť. Každý by zjevně takovouto krmi odmítl. Avšak pokud se různé chemikálie schovají do potravin a podávají po menších dávkách, převážná část lidí je slupne, aniž o tom ví. Přitom takto ukrytých chemických látek jsou kilogramy! Odhady se pohybují od tří do sedmi kilogramů potravinářských přídatných látek (tzv. éček) ročně. Takováto množství chemikálií tedy může do svého organismu dostat lehkomyslný konzument, a to společně s běžně nakupovanou stravou. A co s těmito kily navíc má nebohé tělo dělat?

Co se s éčky děje v těle

Určitou část přijatých chemikálií dokáže organismus po přepracování nějak vyloučit. Pokud je však škodlivin moc, nebo jde o umělé těžko odbouratelné sloučeniny, leckdy to nezvládne. Protože po překročení určité koncentrace by došlo k otravě, ukládají se tyto škodliviny na všemožná místa organismu.

Avšak takovéto „černé skládky“ organismu mohou být zdrojem nemalých zdravotních problémů – od těch méně nebezpečných (např. ekzémů a dalších alergických projevů) až po ty nejobávanější, jako jsou srdečně cévní onemocnění a rakovina. Chemie v těle je tedy skrytá „časovaná bomba“ a proto je zbytečné diskutovat o tom, zda syntetické umělé látky škodí či nikoli. Do našeho těla vůbec nepatří!

Jenže když se seznámíme se současnou potravinářskou i obchodní praxí, může se nám zdát nereálné přijímat jen čisté potraviny a zcela se vyhýbat škodlivinám. Jsme totiž natolik svázáni civilizací, že jejím následkům není snadné uniknout. Můžeme však zaujmout určitá stanoviska a užívat patřičnou obranu, čímž lze alespoň z větší části omezit příjem těch nejškodlivějších látek. Nejlépe je nakupovat převážně základní suroviny (např. vejce, maso, mouku atd.), ve kterých by neměly být žádné přídatné chemické látky.

Nakupujete-li průmyslově upravované potraviny, neopomeňte si přečíst údaje, které mají být povinně uvedeny na obalu ve složení (platí to pro balené výrobky s plochou obalu větší než je 10cm²). Obzvláště je třeba sledovat, zda jsou tam nějaké symboly E s č., případně chemické názvy. Čím je jich tam více, tím hůře.

Mezi jednotlivými přídatnými látkami je však značný rozdíl, a to nejen v jejich chemické struktuře, ale i z hlediska zdravotního dopadu. Vždyť se mezi ně počítají látky přirozené, jako jsou vitaminy, avšak zároveň i syntetické sloučeniny, jež lidskému organismu prokazatelně škodí. Jak se ale má člověk v éčkách vyznat?

Nejjednodušší je nahlédnout do odpovídajících seznamů nebo tabulek se soupisy přídatných látek. Dnes lze už nalézt knihy, ve kterých se dovíte, které přídatné látky se za E čísly skrývají a zároveň je v nich i hodnocení míry jejich škodlivosti. Tyto a další informace lze nalézt např. v publikaci „Tajemství výrobců potravin, aneb příručka zákazníka, kterému není lhostejné, co všechno přijímá se svou stravou“ (více o publikaci naleznete zde). Nemusíte tedy ani přestat nakupovat v supermarketu. Jen je třeba věnovat nákupu dostatečnou pozornost!

Nedoceněný význam prevence

Někdo možná řekne: „Na to, abych ještě sledoval(a),které škodliviny nakupované potraviny obsahují, nemám čas.“ Avšak každý, kdo chce pečovat o své tělo, tomu musí nějaký čas obětovat. Z hlediska kontroly složení potravin není ani zas tak dlouhý. Často stačí jen nahlédnout do „taháku“ publikace „Tajemství výrobců potravin“ a hned vidíme, jak na tom daný produkt je. Kromě toho přece nenakupujeme pokaždé zcela odlišné potraviny. Najdeme-li si v prodejně, kam chodíme běžně nakupovat, „nezávadné potraviny“ , pak se už nemusíme při každém nákupu zdržovat kontrolou éček.

Celkem jednoduchými opatřeními, k nimž kromě úměrného pohybu na čerstvém vzduchu patří zejména příjem zdraví prospívající stravy a nápojů, si můžete ušetřit nejen čas strávený ve zdravotnických zařízeních či potřebný na následné léčení, ale i zbytečné finanční náklady. Kromě nemalých ztrát na platu či ušlém zisku, je třeba započítat i doplňkové náklady na léky a různé potravinové doplňky. Takže – zůstanete-li zdrávi, ušetříte dvojnásob.

Každý, kdo se chce vyhnout nemocem, by v prvé řadě měl pochopit, že pro své zdraví  musí něco udělat. Mimo jiné by si též měl dobře rozmyslet, co  jíst a pít. Leckdy je také třeba dokázat si odříct vyloženě škodlivé pochutiny.

 Docílíme-li toho, že organismus funguje jak má, a budeme-li se ještě k tomu cítit dobře, poslouží to nejen k radostnější cestě životem, ale snadněji zvládneme i své úkoly! Rozhodně se tedy vyplatí věnovat patřičnou pozornost kontrole složení nakupovaných potravin. Poté nikoho nemusí ani éčka moc zneklidňovat – vyznat se v nich není těžké, máte-li při ruce tahák či tabulky publikace „Tajemství výrobců potravin“ (lze ji objednat zde).

 Dle zákona o ochraně spotřebitele a dalších souvisejících sbírek mají výrobci povinnost uvádět na obalu všechny přídatné látky, které do dané potraviny přidali. Zákon však v tomto ohledu ponechá na výrobci, zda je uvede jako symbol E s č., nebo jako chemický název. Pro vysvětlení: buď může být na obalu uvedeno např.: E 330 nebo kyselina citrónová. Druhou variantu užívají výrobci stále častěji, neboť mnozí kupující uvedené chemické názvy přehlížejí; hlavně proto, že lidem nemající dostatečné chemické znalosti většinou nic neříkají.

Pokud tedy někdo ke kontrole užívá např. jen z internetu stažený letáček se soupisy E s č., unikne mu nemalá část přídatných látek, tzn. všechna éčka, která jsou uvedena jako chemické názvy. Na takovéto ptáčky však máme lapáčky – v publikaci „Tajemství výrobců potravin“ jsou uvedeny tabulky s abecedními seznamy chemických názvů u nás užívaných přídatných látek s hodnocení míry jejich škodlivosti (více o publikaci naleznete zde).

U kterých potravin se lze jen těžko dovědět co v nich je

Povinnost výrobců uvádět soupis užitých surovin, jež je závazná pro balené výrobky s dostatečně velkým obalem, se však nevztahuje na všechny potravinářské produkty. V tomto ohledu je třeba upozornit na nebalené potraviny, mezi něž patří vše, co se v obchodech, restauracích a rychlých občerstveních prodává k přímé spotřebě. U neoznačených produktů je tedy zvýšené riziko příjmu škodlivin!

K nebaleným potravinám patří v prvé řadě výrobky prodávané v pekařstvích a v cukrárnách. U pekárenských výrobků je třeba dávat pozor hlavně na tzv. „speciální“ druhy pečiva a chleba, které jsou vyráběny ze směsí, obsahujících nemálo různorodých složek. Bezpečnější jsou naopak tradiční druhy chleba, vyráběné klasickou technologií, kupř. „Šumava“, žitný chléb atd.

Cukrárně je lepší se vyhnout, neboť pokud by se člověk, usilující o zdravý životní styl, dověděl, co vše je v prodávaných polevách, krémech a zmrzlinách, zřejmě by zapomněl, že měl předtím na něco takového chuť. 

Ještě kritičtější jsou uzeniny, do nichž se mimo jiných chemikálií přidávají i toxické dusitany, které v pitné vodě nesmí překročit limit 0,1 mg/l. Přitom do většiny uzenin se smí dusitany přidávat až v neuvěřitelně vysokém množství 150 mg/kg hotového výrobku! Kromě toho z dusitanů vznikají nitrosaminy; ty se řadí k nebezpečným karcinogenům, které značně zvyšují rizika rakoviny, např. u nás tak vysokého výskytu karcinomu tlustého střeva.

Obecně je tedy bezpečnější vyhýbat se všem výše uvedeným rizikovým nebaleným potravinám, hlavně když nevíme, jaké obsahují přídatné látky. Pokud však chceme, můžeme si v daném obchodě vyžádat údaje o složení, neboť prodávající je povinen tyto údaje zákazníkovi sdělit. Takže ani zde nejsme bezbranní vůči nechtěnému příjmu éček!

O čem se nic nedovíte ani na obalu

Ani u balených potravin však ve složení nenalezneme všechny škodliviny, které se v nich mohou vyskytovat. Do našeho potravinového řetězce se kromě éček dostávají i mnohé další chemikálie. V prvé řadě je třeba upozornit na zbytková množství v zemědělství užívaných umělých hnojiv, která obsahují fosfáty, dusičnany atd. Přestože jde o zcela shodné chemické sloučeniny, jako jsou některá éčka, tak se o těchto reziduích na obalu nich nedočteme.

Kromě uvedených kontaminantů (více informací lze nalézt zde) je třeba upozornit také na tzv. pomocné látky, jež se v průmyslové výrobě mohou užívat tehdy, je-li to odůvodnitelné z hlediska technologických postupů. Dle zákona se tím nestávají součástí potraviny, ale v konečném výrobku se mohou vyskytovat ve stopovém množství.

Ze zorného úhlu kontrolních orgánů je často rozhodující, nakolik přesné mají analytické metody, jimiž by  tyto látky průkazně stanovili. Rovněž nemohou stihnout uhlídat vše. Je třeba dodat, že nejde jen o několik prostředků, ale o tisíce druhů chemikálií, které se užívají v potravinářském průmyslu!

Mnohdy může být jedna a tatáž sloučenina zařazena jednou tam a podruhé onam. Rozhodující je, zda výrobce chce, či nechce upozornit na to, že tam tyto látky přidal. Uveďme si příklad: užijí-li se siřičitany za účelem konzervace konečného produktu, musí být dle zákona uvedeny na obale. Jestliže však plní odlišnou technologickou funkci, budete je ve složení patrně hledat marně.

Pokuste se třeba nalézt jejich přídavek u mražených hranolek či bramborových chipsů. A přesto se při tovární výrobě plátky brambor mnohdy namáčejí v lázni, jež obsahuje siřičitan společně s polyfosfátem sodným. Právě jejich vzájemná kombinace totiž napomáhá k vytvoření „zlatavého“ zbarvení, stabilizuje konečný výrobek atd. Přitom může tato kombinace u citlivějších jedinců způsobit nemalé problémy (třeba až astmatický záchvat).  

A takovýchto pomocných prostředků se užívá skutečně nemálo, o čemž se lze více dovědět v publikaci Tajemství výrobců potravin. Může poté někoho překvapit, že nejen laici, ale často i odborní potravinářští technologové ztrácejí přehled o tom, co vše se děje s původními surovinami, než se ve formě hotového výrobku dostanou na náš stůl? A pokud se o tom i doslechneme, tak si plně neuvědomujeme všechny důsledky těchto operací.

Obsah uvedených pomocných prostředků v konečném výrobku by však naštěstí měl být mnohem nižší, než jsou na obalu deklarované přídatné látky. A to i z toho důvodu, že oficiální přídatné látky lze vlivem jejich vyššího přídavku těžko zapírat! Proto považuji za prvořadé sledovat alespoň to, co je uvedeno ve složení výrobku. Sice se tam nedovíme nic o mnohých podmínkách výroby či kvalitě vstupních surovin, ale můžeme se tím vyhnout alespoň převažující části chemických látek, jejichž škodlivost byla již opakované prokázána.

Oproti dřívějším vyhláškám byly povoleny nové přídatné látky. V prvé řadě upozorňuji na  umělé sladidlo E 961 s názvem Neotam - jde o derivát aspartamu, proto ho hodnotím za 4. Je až tragikomické, že  vývoj tohoto umělého sladidla byl iniciován firmou Monsanto (produkující GMO suroviny).

Kromě toho byla do novelizované vyhlášky(č.130/2010 Sb.,122/2011 Sb.) doplněna  následující éčka (za nimi jsou rovnou má hodnocení):                                E 392 značí Extrakt z rozmarýny - 1, E 427 neboli Kasiová guma -1, E 1203 s názvem Polyvinylalkohol (PVA)    4.

Dne 11. 11.2011 bylo zveřejněno dlouho očekávané NAŘÍZENÍ KOMISE EU  č. 1129/2011  se seznamy potravinářských přídatných látek Unie. Jde o nesmírně podrobný a rozsáhlý spis (má 177 stran, což je o dost více, než moje příručka…). Pozitivní na něm je, že v něm lze pozorovat určité posuny a změny původních stanovisek ohledně zaručené bezpečnosti všech přídavných látek. Například je v něm uvedeno: “ Použití dusitanů v mase však může vést ke vzniku nitrosaminů, které jsou karcinogenními látkami… Komise bude konzultovat členské státy, zúčastněné strany a úřad, aby projednala možnost snížení současných maximálních limitů ve všech masných výrobcích a dalšího zjednodušení pravidel pro tradičně vyráběné výrobky. V závislosti na výsledku takové konzultace Komise zváží, zda je vhodné navrh­nout úpravu maximálních limitů dusitanů, které mohou být přidávány do některých masných výrobků.“ Jelikož je jasné, že výrobci budou komisaře všemi možnými prostředky přesvědčovat, že   limity dusitanů jsou naprosto v pořádku, lze těžko očekávat, že by v dohledné době došlo k jejich oficiálnímu snížení.   Dále se v tomto obsáhlém spisu diskutuje o vhodnosti užívání některých umělých barviv a sladidel, přičemž komise plánuje připravit nový návrh obsahující přehodnocená množství těchto přídatných látek. Stále jsou to však jen kecy,  kecy,  kecy…

Takže zkráceně: žádné výraznější změny k lepšímu jsem v NAŘÍZENÍ KOMISE EU žel nenašel.    Naopak je až překvapivé,  že přestože v pracích prášcích už výrobci fosforečnany používat nemají (zahubily by totiž nebohé vodní živočichy), tak v potravinářství takováto omezení zatím neplatí -  kyselina fosforečná a fosforečnany stále patří mezi povolené a v nemalé míře užívané  přídatné látky. Lidé zřejmě málo rostou, takže je kdosi chce trochu „pohnojit“ (fosforečnany patří mezi často užívaná umělá hnojiva).

Oproti dříve povoleným přídatným látkám do nového soupisu EU č. 1129/2011 opět vpašovali nově povolenou přídatnou látku – E 1205, jde o bazický kopolymer methakrylátu,  hodnotím za 4.

Opět se povolilo další sladidlo - v příloze nařízení (EU) č. 231/2012 se nově objevilo E964 - jde o  polyglycitolový sirup (polyglucitol). Přestože název zní dost krkolomně, jde o hydrogenovaný škrobový hydrolyzát, skládající se ze směsi maltitolu, sorbitolu a menších množství hydrogenovaných oligo- a polysacharidů. Někteří chemici se zřejmě nudí a tak míchají dohromady, co je napadne. Jelikož vstupní komponenty by měly být přírodního původu, hodnotím za 3.

V nařízení Komise EU č. 1057/2012 bylo nově povoleno E 900, což je dimethylpolysiloxan, hodnotím za 5.

V nařízení Komise EU č. 816/2013 bylo nově povoleno E 1206, což je  neutrální kopolymer methakrylátu -  hodnotím za 4 a E 1207, což je  aniontový kopolymer methakrylátu, hodnotím za 4.

V nařízení Komise EU č. 264/2014 bylo nově povoleno E 1208, což jsou  polymery polyvinylpyrrolidonu a vinyl-acetátu, hodnotím za 4.

V nařízení Komise EU č. 497/2014 bylo nově povoleno E 969 neboli advantam. Podobnost s názvem aspartam není náhodná, neboť jde o jeho derivát. Chemický název má:  L-fenylalanin, N-[3-(3-hydroxy-4-methoxyfenyl)propyl]-L-alfa-aspartyl-, 2-methylester. Už z tohoto krkolomného chemického názvu je  zřejmé, že toto umělé sladidlo nebude nic dobrého. E 969 neboli advantam hodnotím za 5.

Upozorňujeme na jednu z mezer v zákonech, jež umožňuje, že třeba v běžném rohlíku může být konzervant, který se ve složení uvádět nemusí. Do výrobku se totiž může dostat přeneseně s přidávaným margarinem, v němž byl konzervant. V nařízení EU (č. 1169/2011) je uvedeno, že do seznamu užitých složek není nutné zařazovat přídatné látky, jež byly obsaženy v některé z užitých surovin, pokud již v konečném výrobku nemá cíleně plnit danou technologickou funkci.

Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) dokončil opětovné zhodnocení příjmu dusitanů. Vyřešil to doslova šalamounským způsobem. Nezabýval se tím, nakolik škodí, ale jejich denním příjmem. Aby hodnoty nepřekračovaly jejich možný denní příjem, tak – jak se to běžně provádí třeba u škodlivých pesticidů – zvýšil jejich limity. Když jsem si před několika lety zjišťoval akceptovatelný denní příjem (ADI) pro dusitany, byl 0,1 mg/kg tělesné hmotnosti. Dle vědců si zřejmě lidé na tyto jedy navykli, a proto rozhodli, že revidovaný akceptovatelný denní příjem (ADI) bude pro dusitany 0,7 mg/kg tělesné hmotnosti, tj. 7x více, než tomu bylo dříve!

Doplňky k často se vyskytujícím dotazům:

Zkratky: BHA – viz butylhydroxyanisol, BHT- viz butylhydroxytoluen,   EDTA = soli kys. ethylendiamintetraoctové, viz E385-386.

Odlišné názvy:     glycerin – viz glycerol (E422),   hydrouhličitany, hydrogenuhličitany- viz uhličitany,    karmín – viz  košenila (E120),   sodná sůl sacharinu – viz  sacharin(E954).

Modifikovaný škrob je tepelně, enzymaticky či chemicky upravovaný  škrob (tzn. nemělo by jít o genetickou modifikaci, pokud není GMO původní plodina).

Důležité rozdíly: Indigotin ( neboli CI potravinářská modř 1) je umělé barvivo , hodnocení viz E 132. Indigo je naproti tomu modré přírodní barvivo získávané z rostliny indigovníku.      Amarant ( Cl potravinářská červeň 9 )  je umělé barvivo , hodnocení viz E123. Toto barvivo má nepochopitelně zcela shodný název jako obilnina amarant (Amaranthus sp.), česky nazývaná  laskavec.

Zkratky (i), (ii) upřesňují přídatné látky,  které se odlišují způsobem výroby, v některých případech poněkud rovněž ve složení – např.  E440(i) je ovocný pektin a E440(ii) amidovaný pektin neboli aminopektin. V  případě E440(ii) tedy jde o látku blízkou přírodnímu původu, jejíž hodnocení by mělo být o jeden stupeň horší, než je tomu u  E440(i).

V tabulkách publikace Tajemství výrobců potravin nenaleznete samostatně přídatné látky E543- 545, jejich hodnocení je uvedeno u  E450 (jde o chemicky blízké látky s obdobným účinkem).

Některé přídatné látky už naleznete i u základních potravin. Formou nařízení EU bylo povoleno použití talku (E 553b), karnaubského vosku (E 903) a šelaku (E 904) na povrch vajec (aby se hezky leskly).

Při běžném konvenčním způsobu pěstování zemědělských plodin se kromě umělých hnojiv užívají i pesticidy a další chemické prostředky, jejichž zbytková množství poté znečišťují potraviny. V konečném výrobku se sice vyskytují v nižších množstvích, než přídatné látky, ale jelikož jde často o velmi toxické látky, mohou lidskému organismu způsobit značné škody.

Přitom jejich vliv je dlouhodobý, neboť mnohé z lidmi vyprodukovaných chemikálií, které lehkomyslně uvolnili do okolního prostředí, kolují vlivem jejich stability a špatné biologické odbouratelnosti v potravinovém řetězci po desetiletí. Jako příklad si lze uvést nechvalně známý prudce jedovatý pesticid DDT, kterým se v minulosti plošně práškovalo. Původně se o něm lidé mylně domnívali, že není nebezpečný.

Když bylo potvrzeno, že tento pesticid výrazně poškozuje zdraví, byl před více než 30 léty zakázán. Jelikož ale přecházel i do deště, je s ním dodnes zamořena celá země. Byl dokonce stanoven v tuku obyvatel Antarktidy – tučňáků!

A to jsme si vzali za příklad jen jeden z mnoha set druhů užívaných pesticidů! Kromě toho ani jejich množství není zanedbatelné. Pro ilustraci: každý rok je na světě vyrobeno a na zemědělské plodiny aplikováno přibližně 2,5 milionu tun pesticidů! Jejich zbytky nejenže zůstávají v takto ošetřených plodinách, ale zatěžují i okolní životní prostředí.

Obdobně jako rostlinné suroviny mohou obsahovat nezanedbatelná množství toxických látek i živočišné produkty. Nemalá rizika vyplývají v prvé řadě ze zavedení velkochovů zvířat, neboť ta většinou nemají dostatečný prostor k volnému pohybu, z čehož vyplývají mnohé zdravotní problémy.

Zvířata jsou většinou rovněž nepřirozeně vykrmována: jako příklad lze uvést „přikrmování“ krav částmi těl jiných mrtvých zvířat (např. kostní moučkou), z čehož může vzniknout i tzv. nemoc šílených krav. Pokud by člověk konzumoval maso takto nemocných zvířat, může mu to následně smrtelně uškodit.

Přínosy ekologického zemědělství

Nemálo důvodů nás vede k tomu, abychom upřednostňovali čistší potraviny, které by neměly obsahovat významnější množství výše uvedených škodlivin. Mezi ně patří i suroviny, jež jsou označeny jako produkty ekologického zemědělství, případně bioprodukty. Protože ne každému je jasné, co znamenají tyto termíny, uveďme si základní rysy tohoto způsobu výroby.

V ekologickém zemědělství jsou zakázány chemické prostředky na ochranu rostlin, umělá hnojiva, stimulátory růstu, hormonální látky, geneticky manipulované organismy a další nepřirozené prostředky. Ekologické farmy podléhají každoroční kontrole, na jejímž základě mohou své produkty označit jako bioprodukty.

Pokud by inspektor zjistil zásadní porušení předpisů ekologického zemědělství (např. by objevil postřiky zakázaných pesticidů), zahájil by správní řízení.  Jestliže by se následně prokázalo, že to bylo vědomé, musel by farmář vrátit všechny dotace a ještě platit penále, což může být pro podnik likvidační. Takže takovéto podvody se zjevně nevyplácí.

Cílem ekologických zemědělců není získat co nejvyšší výnosy, ale produkce po všech stránkách co nekvalitnějších surovin, udržení dlouhodobé úrodnosti půdy a šetrného hospodaření s ohledem na okolní životní prostředí. To by zákonitě neměli znečišťovat, protože nesmí používat agrochemikálie ani další umělé sloučeniny, které nejsou biologicky odbouratelné.

Při pěstování rostlin je při ekologickém zemědělství dodržuje vyvážený osevní postup, zaměřený na udržení a zvyšování úrodnosti půdy a obsahu organických látek v půdě, zajištění živin pro růst rostlin a minimalizaci ztrát živin. Ekologicky pěstované ovoce a zelenina proto obsahují více vitaminů, enzymů, minerálních látek a stopových prvků, než běžné komerční suroviny. Kromě toho mají být bioprodukty sezónní a co nejčerstvější.

Není BIO jako BIO

Aby  označení BIO bylozcela oprávněné, mělo by se dbát nejen na správné  pěstitelské metody v zemědělství, ale rovněž na vhodné potravinářské zpracování.  Proto by se k biopotravinám zásadně neměly přidávat umělé látky. Zde je ovšem třeba přiznat, že ve zpracovaných  biopotravinách se dnes užívají i riziková éčka.

Dřívější přísnější předpisy, které vymezovaly možnosti zpracování bioproduktů, jednoznačně povolovaly pouze přirozené látky, které u normálních konzumentů nevykazují žádné zjevné vedlejší účinky. Novější předpisy jsou žel v tomto směru benevolentnější, a proto byla u bioproduktů povolena i některá škodlivá éčka; mimo jiné se do bio uzenin mohou přidávat i toxické dusitany! Ty s jistotou nepochází z přírody, neboť v potravinářství užívané dusitany se vyrábí v běžném chemickém provozu.

Upozorňuji na to hlavně kvůli tomu, že některé maminky, které si uvědomují škodlivost dusitanů, kupují svým dětem bio uzeniny. Jelikož je ale do bio uzenin povolen neuvěřitelně vysoký přídavek dusitanu 80 mg/kg konečného výrobku, nejsou tudíž v žádném případě vhodné pro malé děti (více se lze dovědět v publikaci Tajemství výrobců potravin).

Ani u zpracovaných bioproduktů tedy nezbývá nic jiného, než nahlédnout do složení na obalu a zjistit, jaké jsou tam uvedeny přídatné látky. Aby někdo nenamítl, že tedy ani nemá cenu kupovat bioprodukty, dodejme, že naprostá většina z nich by měla být kvalitnější, což platí hlavě pro nezpracované původní zemědělské plodiny. V těch by žádná aditiva být neměla, neboť k nezpracovaným surovinám se přidávat nesmějí.

Rovněž zpracované bioprodukty jsou na tom lépe než konvenční potraviny, do nichž se v současnosti smí přidávat více než 310 aditiv. U bioproduktů bylo povoleno pouze 47 aditiv, což je téměř sedmkrát méně. Vyřadíme-li tedy uzeniny, které nejsou nepostradatelné ani organismu neprospívají, lze ostatní bioprodukty plně doporučit.

Z lepší kvality bioproduktů, a to jak po stránce chuťové, tak nutriční,  vyplývá jejich příznivější působení na naše zdraví. Využívejme proto tisíciletími ověřené ekologické hospodaření, které je založeno na poznání přírodních zákonů!

 Voda si na nás stýská

Většina lidí již zřejmě slyšela třeba o nepříznivých dopadech znečištěného životního prostředí. Například je známo, že pokud se do potoků a řek vypouští nedostatečně vyčištěné odpadní vody a splachují-li se do nich hnojiva a další látky spojené se zemědělskou činností, zvyšuje se hladina sloučenin dusíku a fosforu ve vodě, čímž nastane prudký rozvoj mikroorganismů, které spotřebovávají kyslík.

V takto znečištěné vodě s nízkým obsahem rozpuštěného kyslíku následně hynou ryby a další živočichové, přičemž se potoky a říční cesty plní organickým bahnem. Zřejmě každý vnímavější člověk, který někdy viděl takto umrtvenou řeku, cítí až do konečků prstů hrůznost tohoto činu.

Toto sebevražedné jednání se však vrací nazpět k člověku, který je původcem tohoto zamoření. Proto dnes není bez rizika ani pití vody z vodovodu. Ta se totiž většinou vyrábí z říční vody, do níž se dostávají výše uváděné i mnohé další škodliviny.

To dokazují i závěry výzkumu OSN nazvaná „Nemocná voda“. Dle ní čelí svět na počátku tohoto století další krizi, která se týká vody – a to jak jejího nedostatku, tak špatné kvality. To je dáno neustálým růstem populace, industrializací a chemizací produkce potravin.

 Megatuny zčištěných odpadních vod

Vodu znečišťují nejvíce splašky, hnojiva a další odpady zemědělské i průmyslové produkce. Zpráva zveřejněná ke „Světovém dnu vody“ uvádí, že denně se vypouští dvě miliardy tun takto znečištěných odpadních vod! Podle ní 3,7 procenta všech úmrtí na světě způsobují nemoci spojené se znečištěnou vodou.

Měli bychom si uvědomit, že vodní toky neznečišťují pouze odpady z chemických provozů atd., ale dennodenně k tomu přispívá i většina z nás. Kanalizace totiž teče do řek, ty zase do moří a oceánů, tvořících více než dvě třetiny povrchu Země.  Mnozí se uklidňují tím, že to jinak nejde a na toaletu přece musíme.

Není ale skutečně možné nic vylepšit? Vždyť můžeme alespoň usilovat o to, abychom vodu neznečišťovali zbytečně. Pokud třeba do svého těla společně se stravou a nápoji dodáváme kilová množství uměle vyrobených chemikálií, tak abychom se jimi neotrávili, jinými slovy – aby jejich množství v krvi nepřesáhlo únosnou mez, musíme se s nimi nějak vypořádat.

Buď se ukládají na nějakém místě organismu (např. do cyst), což lze přirovnat k jakési vnitřní „skládce odpadků“, nebo je po určitém přepracování vyloučíme společně s močí či stolicí. Exkrementy diskrétně spláchneme a je to… V přírodě se však nic neztrácí, neboť vše podléhá zákonům neustálého koloběhu; vyloučené škodliviny jen pošleme dále jako „dárek“ obyvatelům vod.

Je smutné, že i lidé, kteří opakovaně slyšeli nebo četli o nepříznivém dopadu syntetických chemikálií, nepřikládají této oblasti téměř žádný význam. A se vzdorovitou umíněností, lhostejnou pohodlností nebo z důvodů dalších nectností polykají z nutričního hlediska zcela zbytečné lahůdky a pamlsky. Mnohdy se přitom uklidňují, že organismus přijaté škodliviny nějak vyloučí. Přitom si ale neuvědomují, že kvůli uspokojení mlsného jazyka, závislosti nebo jinému požitku znečišťují následně zejména vodní toky!

Také příroda už toho má dost

Pokud se zastavíme na okraji lesa či jinde v přírodě, můžeme leckdy narazit na pytle odpadků, např. s PET obaly či dalšími umělými hmotami. V tu chvíli bych se osobně nejraději propadl hanbou, že také patřím k tomuto lidskému pokolení. Výraz „prasata“ není v tomto případě namístě, neboť tato – dle mnohých „nečistotná“ zvířata – by takovéto zrůdnosti nikdy neudělala.

Kromě toho jsme až neuvěřitelně zamořili i okolní vzduch, což poznáme hlavně tehdy, když se po nějaké době vrátíme třeba z čistých hor do velkoměsta. Citlivější jedince může poté až rozbolet hlava či se na nich projeví další z projevů „přiotravy“. Ještě horší bývá, pokud procházíme či projíždíme kolem některých z chemických továren – z nich vycházející dýmy nejenže hyzdí krajinu, ale mnohdy otravují okolní vzduch až neuvěřitelnými zápachy.

Za tímto vším je až neuvěřitelně krátkozraká, vypočítavá a sobecká ziskuchtivost výrobců, jímž jejich „rozumová křeč“ neumožní vnímat dopady tohoto jednání. Avšak svůj podíl na tom má i každý, kdo bez rozmyslu nakupuje různé zbytečnosti, které vyrábějí společnosti, jež neberou ohledy na celkové dopady své produkce.

Chemizace potravin a kosmetiky

Nejde samozřejmě jen o různé druhy potravin, ale i o všechny ostatní prostředky denní péče, jako je např. kosmetika. Rozhlédneme-li se v některých koupelnách, můžeme tam vidět třeba několik desítek různobarevných prostředků, které rozhodně nejsou ani ekologické, ani nepostradatelné. Leckdy se prostě koupí jen proto, že jsou levné, nebo že je na ně lákavá reklamní kampaň. A když se už pořídí, musí se přeci spotřebovat! Vždyť co s nimi?

Je jasné, že nezamyslíme-li se včas, tzn. dříve, než daný výrobek koupíme, dostáváme se do začarovaného kruhu, kdy stále jen řešíme následky předchozích špatných rozhodnutí. Abychom tomuto zamezili, je důležité zvážit předem, zda daný produkt koupit či nikoli. Nejen u potravin, ale i u všech ostatních výrobků je třeba se zaměřit spíše na kvalitu, než na kvantitu či televizní reklamu.

Hlavně už skutečně musíme pochopit, že „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Tuto lidovou moudrost lze vyjádřit i mnoha dalšími způsoby: biblickým „co zaseješ, to sklidíš“, jako zákon zpětného působení, případně vědecky jako zákon akce a reakce. Všechny tyto rozličné projevy zákona karmy nám dokazují, že vše se nám po čase vrátí.

Je tedy na naší volbě, zda budeme dále tvrdohlavě škodit přírodě a poté naříkat nad povodněmi a dalšími pohromami, nebo se již konečně polepšíme a přestaneme přírodou ničit a znečišťovat. Naučíme-li se s ní žít v souladu, bude nám poté přinášet jen požehnání a vše, co ke svému životu potřebujeme!

 Podívejme se nejprve na užívané testy z hlediska tvrzení o údajné „zdravotní nezávadnosti“. Většinou jsou prováděny na běžných pokusných zvířatech, například na potkanech. Zřejmě každému bude jasné, že tito hlodavci mají jiné požadavky na potravu, než člověk; vždyť volně žijící potkani se spokojí třeba s odpadky z kanálu.

Mezidruhové (biologické) rozdíly způsobují, že interpretace výsledků je velmi složitá a v některých prokázaných případech zcela selhává: kupř. po methylalkoholu oslepne člověk, avšak hlodavci nikoli.

Rovněž je známé, že vylučování cizorodých látek je u pokusných zvířat daleko rychlejší, než je tomu u lidí. Kromě toho je laboratorní pokus prováděn pouze určitou dobu, která je mnohem kratší, než bývá běžný příjem potravinářských přídatných látek během lidského života.

Představíme-li si, že současné malé děti by před sebou teoreticky mohly mít desetiletí pravidelného příjmu rozličných chemických umělých sloučenin, běhá z toho až mráz po zádech. A to nejen na zvířatech testovaných jednotlivých látek, ale kombinace mnoha desítek druhů aditiv společně s dalšími kontaminanty životního prostředí! Kdo poté může říci, jaké bude jejich výsledné působení? Pouze lze očekávat, že zjevně nebude příznivé!

Jestliže totiž do běžných potravinářských surovin přidáme takové substance, které třeba pocházejí z dehtu, ropných produktů atd., nebudou na rozdíl od ostatních přirozených živin normálně stravitelné. Nejsou však většinou ani rychle vyloučeny, ba dokonce mohou některé z toxických látek setrvávat v našem organismu roky, případně i po celý zbývající život, čímž ho výrazně oslabují.

Z toho mohou vyplývat různé nepříjemné stavy, psychické rozladění, nervozita či další problémy. To samozřejmě není možné prokázat pokusy na zvířatech, neboť ta se od člověka zásadně odlišují! A zřejmě se jich žádný z výzkumníků, který jim zkoušené látky aplikoval, nezeptal, „jak se následně cítí“.

Ani běžný statistický přístup typu „kolik pokusných zvířat onemocnělo rakovinou apod.“ nemá velkou vypovídající schopnost. Lze tím samozřejmě vyřadit výrazně karcinogenní či vysoce toxické látky, ale nezískáme tím směrodatnou odpověď ohledně toho, zda nebudou u člověka vykazovat jiné problémy.

Vždyť každému, kdo nahlédl do lékařských knih, je jasné, že možných onemocnění je mnoho. Většinu lidí civilizovaného světa kromě toho občas sužuje některý z tzv. „drobnějších“ problémů, jako je špatné trávení, únava, bolesti hlavy, pálení očí, svědění pokožky a další nepříjemné „maličkosti“. S tímto většinou ani nejdou k lékaři, ale spíše si něco koupí v lékárně. Je však až do očí bijící, jak se mnohé z těchto problémů podobají následkům, jež dle seriózních lékařských výzkumů doprovázejí u citlivějších jedinců příjem některých přídatných látek.

Z výše uvedených i mnoha dalších důvodů je zřejmé, že výzkumníci klidně mohli ušetřit miliony pokusných zvířat od zrůdného týrání.Tomu, kdo zná přírodní zákonitosti, je předem naprosto jasné, že syntetické umělé sloučeniny budou lidskému organismu vždy způsobovat určité škody.

Jak lze zjistit z farmaceutických publikací i příbalových informací léků, vykazuje každý z uměle připravených prostředků určité nežádoucí vedlejší účinky. Bylo by tedy naivní věřit tomu, že pokud dodáme do organismu kupř. umělé barvivo, zůstane to bez následků. Naopak je zákonité, že každá nepřirozená sloučenina bude vykazovat určité nepříznivé účinky, čímž s jistotou narušuje normální chod organismu.

Uvědomíme-li si, jak dlouho takto zbytečně mučíme čtyřnohé tvory, zřejmě se zastydíme, že patříme k tomuto lidskému pokolení! Jak však učinit přítrž tomuto zločinnému jednání? Mnozí lidé chtějí zvířatům pomoci třeba tím, že odmítají jíst maso. Někteří vegetariáni se mě taktéž dotazovali, která aditiva mohou být živočišného původu. To jsem jim závazně sdělit nemohl – jedna a tatáž látka může totiž pocházet z rostlinných i živočišných zdrojů – avšak upozornil jsem je na to, že všechny uměle připravené látky musely být před svým povolením testovány na zvířatech!

Jestliže se ale zásadně postavíme proti užívání uměle připravených látek, a to jak v potravinářství, tak i jinde, bude se postupem času těchto látek méně vyrábět. Bude-li stále více lidí odmítat kupovat takto uměle přiotrávené produkty, obchody a prodejní řetězce zjistí, že jim zůstávají ležet v regálech a proto je přestanou objednávat. Tím v podstatě přinutíme výrobce, aby začali užívat zdravotně prospěšnější látky přírodního původu!

Problematika je podrobněji rozebrána  v publikaci Tajemství výrobců potravin.