Skrytá éčka
Stále více lidí si uvědomuje, že je v jejich vlastním zájmu, budou-li sledovat, co obsahují nakupované potraviny. Mnozí se však spokojí s tím, že se jen letmo podívají do složení, kolikže éček je tam uvedeno. Pokud na obalu žádné nenaleznou, nebo jich dle jejich mínění není moc, tak výrobek klidně koupí. A přitom ani netuší, jaké „triky“ užívají kvůli minimalizaci nákladů někteří výrobci.
Dle zákona o ochraně spotřebitele a dalších souvisejících sbírek mají výrobci povinnost uvádět na obalu všechny přídatné látky, které do dané potraviny přidali. Zákon však v tomto ohledu ponechá na výrobci, zda je uvede jako symbol E s č., nebo jako chemický název. Pro vysvětlení: buď může být na obalu uvedeno např.: E 330 nebo kyselina citrónová. Druhou variantu užívají výrobci stále častěji, neboť mnozí kupující uvedené chemické názvy přehlížejí; hlavně proto, že lidem nemající dostatečné chemické znalosti většinou nic neříkají.
Pokud tedy někdo ke kontrole užívá např. jen z internetu stažený letáček se soupisy E s č., unikne mu nemalá část přídatných látek, tzn. všechna éčka, která jsou uvedena jako chemické názvy. Na takovéto ptáčky však máme lapáčky – v publikaci „Tajemství výrobců potravin“ jsou uvedeny tabulky s abecedními seznamy chemických názvů u nás užívaných přídatných látek s hodnocení míry jejich škodlivosti (více o publikaci naleznete zde).
U kterých potravin se lze jen těžko dovědět co v nich je
Povinnost výrobců uvádět soupis užitých surovin, jež je závazná pro balené výrobky s dostatečně velkým obalem, se však nevztahuje na všechny potravinářské produkty. V tomto ohledu je třeba upozornit na nebalené potraviny, mezi něž patří vše, co se v obchodech, restauracích a rychlých občerstveních prodává k přímé spotřebě. U neoznačených produktů je tedy zvýšené riziko příjmu škodlivin! 
K nebaleným potravinám patří v prvé řadě výrobky prodávané v pekařstvích a v cukrárnách. U pekárenských výrobků je třeba dávat pozor hlavně na tzv. „speciální“ druhy pečiva a chleba, které jsou vyráběny ze směsí, obsahujících nemálo různorodých složek. Bezpečnější jsou naopak tradiční druhy chleba, vyráběné klasickou technologií, kupř. „Šumava“, žitný chléb atd.
Cukrárně je lepší se vyhnout, neboť pokud by se člověk, usilující o zdravý životní styl, dověděl, co vše je v prodávaných polevách, krémech a zmrzlinách, zřejmě by zapomněl, že měl předtím na něco takového chuť.
Ještě kritičtější jsou uzeniny, do nichž se mimo jiných chemikálií přidávají i toxické dusitany, které v pitné vodě nesmí překročit limit 0,1 mg/l. Přitom do většiny uzenin se smí dusitany přidávat až v neuvěřitelně vysokém množství 150 mg/kg hotového výrobku! Kromě toho z dusitanů vznikají nitrosaminy; ty se řadí k nebezpečným karcinogenům, které značně zvyšují rizika rakoviny, např. u nás tak vysokého výskytu karcinomu tlustého střeva.
Obecně je tedy bezpečnější vyhýbat se všem výše uvedeným rizikovým nebaleným potravinám, hlavně když nevíme, jaké obsahují přídatné látky. Pokud však chceme, můžeme si v daném obchodě vyžádat údaje o složení, neboť prodávající je povinen tyto údaje zákazníkovi sdělit. Takže ani zde nejsme bezbranní vůči nechtěnému příjmu éček!
O čem se nic nedovíte ani na obalu
Ani u balených potravin však ve složení nenalezneme všechny škodliviny, které se v nich mohou vyskytovat. Do našeho potravinového řetězce se kromě éček dostávají i mnohé další chemikálie. V prvé řadě je třeba upozornit na zbytková množství v zemědělství užívaných umělých hnojiv, která obsahují fosfáty, dusičnany atd. Přestože jde o zcela shodné chemické sloučeniny, jako jsou některá éčka, tak se o těchto reziduích na obalu nich nedočteme.
Kromě uvedených kontaminantů (více informací lze nalézt zde) je třeba upozornit také na tzv. pomocné látky, jež se v průmyslové výrobě mohou užívat tehdy, je-li to odůvodnitelné z hlediska technologických postupů. Dle zákona se tím nestávají součástí potraviny, ale v konečném výrobku se mohou vyskytovat ve stopovém množství.
Ze zorného úhlu kontrolních orgánů je často rozhodující, nakolik přesné mají analytické metody, jimiž by tyto látky průkazně stanovili. Rovněž nemohou stihnout uhlídat vše. Je třeba dodat, že nejde jen o několik prostředků, ale o tisíce druhů chemikálií, které se užívají v potravinářském průmyslu!
Mnohdy může být jedna a tatáž sloučenina zařazena jednou tam a podruhé onam. Rozhodující je, zda výrobce chce, či nechce upozornit na to, že tam tyto látky přidal. Uveďme si příklad: užijí-li se siřičitany za účelem konzervace konečného produktu, musí být dle zákona uvedeny na obale. Jestliže však plní odlišnou technologickou funkci, budete je ve složení patrně hledat marně.
Pokuste se třeba nalézt jejich přídavek u mražených hranolek či bramborových chipsů. A přesto se při tovární výrobě plátky brambor mnohdy namáčejí v lázni, jež obsahuje siřičitan společně s polyfosfátem sodným. Právě jejich vzájemná kombinace totiž napomáhá k vytvoření „zlatavého“ zbarvení, stabilizuje konečný výrobek atd. Přitom může tato kombinace u citlivějších jedinců způsobit nemalé problémy (třeba až astmatický záchvat). 
A takovýchto pomocných prostředků se užívá skutečně nemálo, o čemž se lze více dovědět v publikaci Tajemství výrobců potravin. Může poté někoho překvapit, že nejen laici, ale často i odborní potravinářští technologové ztrácejí přehled o tom, co vše se děje s původními surovinami, než se ve formě hotového výrobku dostanou na náš stůl? A pokud se o tom i doslechneme, tak si plně neuvědomujeme všechny důsledky těchto operací.
Obsah uvedených pomocných prostředků v konečném výrobku by však naštěstí měl být mnohem nižší, než jsou na obalu deklarované přídatné látky. A to i z toho důvodu, že oficiální přídatné látky lze vlivem jejich vyššího přídavku těžko zapírat! Proto považuji za prvořadé sledovat alespoň to, co je uvedeno ve složení výrobku. Sice se tam nedovíme nic o mnohých podmínkách výroby či kvalitě vstupních surovin, ale můžeme se tím vyhnout alespoň převažující části chemických látek, jejichž škodlivost byla již opakované prokázána.