Jak je to s nákazami

Opakovaně jsme se zmiňovali o tzv. nakažlivých čili infekčních onemocněních, jimiž kdekdo straší. Leč jak je to vlastně s nákazou? Je skutečně tak nebezpečná? V článku Co způsobuje současná onemocnění jsme se už zmiňovali o výsledcích bádání Antoine Béchampa, jenž tvrdil, že nemoc se rozvine jen tehdy, když se v těle nepatřičně změní „složení půdy“. Prostředí je tedy rozhodující pro to, aby se mohly rozvíjet a množit patogeny. Vzpomínám si na pokusy, jež jsme dělali v laboratořích mikrobiologie. Když jsme chtěli kultivovat určitý druh bakterií, museli jsme jim připravit právě odpovídající substrát, a to dle přesné receptury. V ní bylo uvedeno kolik jakých živin se má přidat, jaké má mít pH atd. Kdybychom to popletli a bakterie ke kultivaci nanesli na odlišný substrát, jenž by měl třeba jiné pH či by neobsahoval živiny, jež daný druh bakterií vyžaduje, nejenže by na něm nevyrostly, ale zřejmě by i uhynuly.

Je to obdobné jako u rostlin, které též vyžadují zcela určitou půdu a podmínky. Když bychom zasadili třeba česnek medvědí do suché půdy na přímé slunce, tak by nevzešel. A naopak suchomilné rostliny, jako je kupř. levandule, by nejspíš zašly v mokré půdě ve stínu. Analogické je to ovšem u patogenů, jež se dostanou do člověka – také ony se mohou rozvíjet a množit jen ve zcela určitém prostředí. A to utváříme svým způsobem myšlení, prožívanými emocemi a dennodenním jednáním.

Přestože uvedené skutečnosti jsou zcela logické, moderní medicína se u mnoha nemocí opírá o nezpochybnitelné dogma, že je způsobila nákaza, tj. přenos škodlivých bakterií nebo „virů“. Dodejme, že pouze západní medicína se odvolává na koncept nákazy z člověka na člověka. Tradiční čínská medicína ani původní ájurvéda koncept nákazy nepřipouštějí. Tyto starobylé léčebné systémy považují za příčinu nemocí nerovnováhu, nepatřičnou stravu a toxiny. Proto bychom se měli snažit ve všem udržovat rovnováhu – ať se to již týká naší stravy a péče o fyzické tělo, či psychického nastavení. I mnozí další moudří lékaři, včetně zakladatele moderní medicíny Hippokrata, poukazují na nutnost celostního přístupu a hledání nejlepších cest, jak docílit rovnovážného fungování celého organismu.

Jak to, že se tyto moudré zásady pozapomněly a nahradily se zjevnými nesmysly? Koncem 19. století se stal populární Louis Pasteur, který rozvinul teorii zárodků. Snažil se objasnit, proč někdo onemocní po pití odpadní vody, nebo proč lidé, jež sdílejí jeden pracovní prostor či domácnost, mají stejné choroby. S rozšířením mikroskopu mohl jasně identifikovat bakterie spojené s konkrétními nemocemi. Proto Pasteur zkoumal, zda právě tyto činitele mohou vyvolat choroby u dalších jedinců, kupř. jestli může mléko s konkrétním druhem bakterií lidem způsobit krvavý průjem. V mléce, jež pili nemocní lidé, skutečně objevil bakterie, jež pojmenoval Listerie. Pak se snažil dokázat, že jsou infekční, tzn. že je lze přenášet na jiné lidi a zvířata (viz zde…).

Pasteur kvůli tomu prováděl pokusy, při nichž izolované bakterie podával zvířatům, a to často tak, že jim je vstříkl do mozku, čímž způsobil, že onemocněla. Kvůli tomu se stal slavným vědcem své doby a jeho závěry vedly mimo jiné i k pasterizaci mléka a obrovskému rozvoji chemicko-farmaceutického průmyslu. Vyvodila se z toho i zárodečná teorie nemocí, jež doposud ovlivňuje nejen postupy současné medicíny, ale v současné době značně i náš život. Vyplývají z toho totiž i všechna restrikční opatření, vakcinace a další způsoby skryté války. Jenomže na vlastnosti a působení mléka na zdraví lze pohlížet i jinak. Co kdyby třeba mléko pocházelo od krav, které byly nevhodně krmeny nebo přiotráveny? Již v Pasteurově době se v důsledku rozvoje zemědělské velkovýroby krávám místo trávy či sena běžně dávaly krmné směsi, jež mohly obsahovat mořené obilí (např. sloučeniny rtuti), odpad z lihovarů či dokonce i lepenku (viz zde…).  Takovéto trýznění zvířat prý tenkrát byla běžná praxe. K tomu si ještě přidejme hrozné zacházení ve velkochovech, včetně nadávání či bití zvířat atd. I z tohoto vyplývají nepříznivé změny ve složení a celkové kvalitě mléka. Souhrnně lze říci, že v něm bude hodně škodlivin i stresových faktorů.

Přitom je známo, že škodliviny ze stravy u kojících savců přecházejí do jejich mléka. Co když tedy bakterie Listerie nebyly primární příčinou chorob, ale jen projevem likvidace toxinů? Takovouto roli totiž hrají bakterie v biologickém životě. Přirozeně tyto děje probíhají kupř. v kompostu a ve střevech. Důležité ovšem je nezasahovat nepřirozeně do těchto projevů bytostného světa. Pokud třeba aerobní bakterie, které potřebují kyslík, umístíte do prostředí, v němž je přísun kyslíku zamezen, začnou často produkovat jedy. To platí kupř. pro některé bakterie rodu Clostridia, jež v anaerobních podmínkách produkují botulotoxin, který pak může u člověka vyvolat otravu. Zdůrazněme si, že problémy či onemocnění v těchto případech nezpůsobují bakterie samotné, ale jejich projevy v určitém prostředí. To určuje, že v půdě i ve střevech přirozeně se vyskytující bakterie pak vytvářejí jedy, jež lidem škodí. Takže je možné, že když jsou krávy špatně vyživovány a do jejich mléka přecházejí toxiny, pomnoží se v něm i Listerie, jež je biologicky odbourávají(viz zde…).

To ale nejspíš Pasteur nevěděl či to nechtěl uznat, a proto izoloval Listerie a podávat je pak zdravému člověku nebo zvířeti a sledoval, zda se „nakazí“. Oficiálně pak ve svých pracích tvrdil, že se mu to podařilo prokázat, čemuž ostatní většinou uvěřili. Pasteur se však mimo jiné dopustil té chyby, že předal své laboratorní zápisníky svým dědicům s tím, že je nikdy nezveřejní. Jeho vnuk však zápisníky věnoval francouzské „Národní knihovně“, jež je poté zveřejnila. V roce 1995 zveřejnil profesor Gerald Geison z Princetonské univerzity analýzu těchto zápisníků, přičemž odhalil, že se Pasteur ve svých studiích dopustil rozsáhlých podvodů (viz zde…).. Nejspíš chtěl co nejdřív dokázat své hypotézy anebo to dělal kvůli tomu, aby se zalíbil svým mecenášům.

V zápisnících Pasteur ale uvádí, že nebyl schopen vyvolat danou nemoc jen běžným přenosem bakterií. Proto buď vpravoval infikovanou tkáň do jiného zvířete, anebo se uchýlil i k podání jedů, o nichž věděl, že u příjemců způsobí odpovídající příznaky. Celá jeho snaha dokázat nákazu byla tedy neúspěšná, což vyústilo i v jeho  přiznání na smrtelné posteli: „Zárodek není nic, terén je všechno.“         V tomto případě terén vztahoval k vnitřnímu prostředí a stavu zvířete nebo člověka. Od Pasteurových dob tyto hypotézy nikdo experimentálně neprokázal, ale přesto se přijaly jako nezpochybnitelná dogmata. Leč nabízejí se i jiná logická vysvětlení primárních příčin chorob, jimiž může v prvé řadě být otrava. Bakterie lze brát až jako sekundární projevy jakési úklidové čety, která má za úkol odstranit otravou zasažené, nefunkční či odumřelé tkáně (viz zde…).

Popud k činnosti mikroorganismů může být to, že daná buňka je již přestárlá či je něčím poškozená, a tudíž je nutné ji rozložit. Kromě toho se mohou do dané buňky dostat i nějaké škodliviny, kupř. nepatřičné chemické sloučeniny, jež ji otráví. Proto je třeba přetvořit nefunkční buňky či škodliviny tak, aby je poté bylo možné vyloučit z těla. Kromě bakterií však takovéto přeměny mohou způsobovat i jiné částice, které jsou viditelné v elektronovém mikroskopu. Tyto maličké částice vědci pozorovali ve zvýšené míře i v místech určitých chorob. Mezi jednotlivými typy částic byly rozdíly, z čehož usoudili, že každý z jednotlivých typů způsobuje určitý druh onemocnění.

Další výzkum odhalil, že tyto částice vycházejí z buněk i navenek, z čehož vědci vyvodili, že mohou napadat i jiné tkáně. Nazvali je jako „viry“ a předpokládali, že se chovají jako parazité. Tyto „viry“ měly infikovat další buňky a ovládnout její DNA, která je pak měla rozmnožovat, aby pokračovaly ve své evoluční cestě a šířily se dále. Zrodila se tak teorie o zákeřných a útočných virech, jež mohou nakazit vše živé (viz zde…). Leč jsou tyto hypotézy správné? Rozhodně ne! Nakažlivé je jen škodlivé přesvědčení, že tyto „viry“ způsobují choroby.  Z této falešná teorie vychází i celé koronašílenství.

Jak je možné, že tolik lidí slepě podlehlo takovýmto bludům? Protože už dávno před tím většina uvěřila i mnoha jiným mylným materialistickým závěrům. Z těchto důvodů též přestali uznávat a chápat běžně neviditelné vlivy, jež ovšem v podstatě iniciují a řídí tyto děje. Proto se musí křečovitě držet zcela nelogických hypotéz, jež kdysi někdo vymyslel a přednesl vědecké obci s tím, že by se ještě měly exaktně prokázat. Přestože k tomu většinou nedošlo, dostaly se tyto ničím nepodložené hypotézy do učebnic a novodobí adepti vědy i studenti medicíny musí tyto poučky poslušně papouškovat, aby jim pak udělili odpovídající akademické tituly, které poté mají být zdánlivou zárukou neomylnosti. Až většina lidstva skutečně pochopí, jak zavádějící je převážná část školské učenosti a jaké nesmysly ti zdánlivě nejvzdělanější inteligenti chrlí na dle nich nevědomé laiky, vyvolá to zřejmě značné rozčarování. Možná poté mnozí zahodí nebo budou pálit učebnice, které dnes ještě mnozí uctívají jako základní zdroj vědění.

Někteří lidé se už sice nyní probouzí z iluzí neomylnosti vědeckého pokroku, ale převážná část ještě lpí na starém a nic zásadního nechce měnit. Je ale již na čase opustit stará nesprávná dogmata a nahradit je skutečným věděním! Největší mezery ve vědění máme v pochopení běžně neviditelných úrovní, jež vytváří předobrazy pro již viditelně zformované částice, jež poté působí navenek. Současná věda ale nezná skutečnou podstatu věcí ani děje, které se týkají našeho vnitřního původu a příčin jevů, probíhajících v nás i kolem nás. Nechce uznat, že nade vším hmotným i za vším pozemským děním jsou bytostné a duchovní síly a formy. Proto se věda křečovitě upíná na různé již viditelné hmotné částice, jejichž původ a smysl většinou nepoznala ani nepochopila. To platí i pro miniaturní částice, jako jsou stále dokola omílané „viry“.

Vždyť to, co vědci v elektronových mikroskopech objevili, nebyly viry, ale exozomy. Ty totiž mají obdobnou velikost, shodné vlastnosti, obsahují stejné stavební jednotky a působí na tytéž receptory. Exozomy jsou tedy nerozpoznatelné od toho, co virologové mylně nazývají jako „viry“ (viz zde…). Exozomy se původně považovaly jen za odpadní váčky nežádoucích látek. Když je živý organismus čímkoli ohrožen, např. chemickou otravou či intenzivním elektromagnetickým zářením, využívají buňky a tkáně exozomy k eliminaci jedů i dalších odpadních produktů. Tyto pro tělo škodlivé látky jakoby „zabalí“ do membrány a vylučují je poté ve formě exozomů, jež tudíž tvoří klíčovou složku detoxikačního systému. Tímto způsobem se tedy tělo zbavuje látek, které by ho zatěžovaly či zabraňovaly normálním procesům. Čím větší množství toxinů je v těle, tím více exozomů se vytváří. Podléhá-li ještě k tomu někdo stresu či strachu, nebo je vystaven jiným psychickým atakám, tak se jejich produkce rovněž zvyšuje. Prokázalo se i to, že když buňkám zabraňujeme v produkci a vylučování exozomů, tak tím nejen zatížíme organismus, ale člověk pak může v důsledku přemíry škodlivin i zkolabovat.

Až později se dokázalo, že exozomy hrají důležitou roli i v mezibuněčné komunikaci. Mimo to zasahují i do více dějů imunitního systému, přičemž účinky exosomů mohou být aktivační i inhibiční (viz zde…). Leč exosomy mají i další důležité úlohy. Fungují i jako určitý „klíč“, jenž koluje v naší krvi a lymfě a hledá buňky s odpovídajícím „zámkem“, do něhož zapadne. Lze je tedy brát jako posly, kteří varují ostatní buňky a tkáně, že se blíží nebezpečí a že se na něj proto mají připravit. Představují tedy i dokonalý komunikační systém, který sděluje zbytku organismu, co se kde stalo. Tyto částice tudíž nelze označovat za zdroj nemocí, ale naopak jsou to důležití poslíčci a zároveň i „úklidová četa“ nepostradatelná k očistě organismu.

Proto jich bývá v těle více při větším zatížení jedy či dalšími škodlivinami. Pomáhají nám i přizpůsobit se nepříznivému prostředí, včetně elektrosmogu, který nám zjevně též dost škodí. To platí jak u již dlouho používaných rádiových vln, téměř všudypřítomné Wi-Fi, až po extrémní záření 5G. Tito drobní poslové v těchto případech zajišťují i genetickou adaptaci na tyto změny v okolním prostředí.

Exozomy jsou jako malé membránové váčky vylučovány do vnějšího prostředí, a to jak zdravými, tak i infikovanými či nádorovými buňkami. Jsou složeny z různých proteinů, lipidů, RNA (hlavně mRNA) a metabolitů pocházejících z původní buňky. Pomocí exozomů může též docházet k přenosu RNA, jež může v cílové buňce potlačovat i expresi vlastních genů. Také bylo experimentálně prokázáno, že exozomy mohou přecházet z jednoho organismu do druhého a vyvolat v něm pak obdobné reakce. Pokud byly kupř. myši vystaveny působení toxinu známého jako paracetamol (Tylenol), jaterní buňky zvýšily produkci ochranných exozomů. Ty výzkumníci izolovali, přečistili a vpravili je do jiných myší. Tato skupina myší pak překvapivě neonemocněla, jak by předpokládala virová teorie, ale namísto toho se u nich vyvinuly obranné reakce a játra u nich vylučovala více ochranných exozomů (viz zde…).

Z toho vyplývá, že exosomy, jakožto detoxikační balíčky a moudrý komunikační systém, zvířatům i lidem napomáhají k plnohodnotnému a zdravému životu. Nesprávné označení exozomů jako „viry“ byl tragický omyl, jenž je potřeba co nejdříve napravit. Nové poznatky o exozomech nám pomáhají vyřešit záhadu „nakažlivých viróz“. Primární příčinou tzv. „viróz“ tedy rozhodně nejsou zvenčí přicházející parazité, ale toxiny či další vlivy, jež našemu organismu škodí. Tímto se velkou oklikou vracíme k původní hypotéze dávných badatelů, kteří „viry“ pojmenovali dle latinského výrazu toxin. Je jasné, že v tomto moderním světě se do našeho těla různými způsoby dostává nesmírně mnoho rozličných chemických látek, jež jsou zjevně toxické. Proto se jich náš organismus snaží usilovně zbavit, a to zejména s pomocí výše popsaných mechanismů a dějů, jež řídí a uskutečňují bytostní pomocníci. Ti působí buď přímo v našem těle či v blízkém okolí (viz článek Očistné a pomocné síly ).

Čím se tedy můžeme nakazit? Zejména strachem a přijetím nesprávných či zmatených myšlenek. O tom jsme psali již v článku Proč mezi sebou lidé bojují. Leč pokud již přestaneme jako „viry“ označovat přirozeně vznikající exozomy, ale naopak pochopíme, co skutečně vyvolává onemocnění, tak s nimi nebudeme ani nesmyslně bojovat. Válka proti zdánlivým „virům“ je totiž válkou proti životu samému. Samozřejmě že se máme usilovně snažit nejen vyhýbat, ale i podporovat vylučování „virů“ v původním slova smyslu, tzn. toxinů.

Ale exozomům bychom měli poděkovat, že nám pomáhají přežít v tomto doposud ledasčím tak otráveném světě. Je jasné, že většina z lékařů ani běžných lidí prozatím asi nebudou ochotní vzdát se zaběhlého názvu „viry“ a nahradit ho správnějším označením „exozomy“. Je to podobné, jako když je člověku v mládí ukázána určitá barva, a přitom se mu vysvětlí, že jí má nazývat třeba jako černou. Bude ji pak takto pojmenovávat stále, když mu takto byla od začátku označována. Představme si, že by přitom šlo o bílou barvu, a někdo by na to mylně poučeného člověka upozornil. Je pravděpodobné, že mu nejspíš jen tak neuvěří. Obdobně je tomu u studentů, jímž byly ukázány fotografie z elektronového mikroskopu, v nichž uvidí jakési částice a řekne se jim, že jsou to „viry“. Budou je tak nazývat nejen proto, aby udělali zkoušku, ale nejspíš i po celé věky, přestože může jít o exozomy.

Jak jsme již výše uváděli, tak exozomy se mohou přenášet z jednoho organismu na druhý, tzn. mohou „nakazit“ i jiného člověka, jenž se nachází v okolí toho, u nějž probíhá akutní fáze očisty. Jelikož se ale zároveň označují jako „klíč“, mohou proniknout jen do buněk s odpovídajícím „zámkem“, do něhož musí přesně pasovat. Tudíž k přenosu exozomů může dojít jen tehdy, jestliže cílový organismus má obdobné vlastnosti, problémy či zatížení, jako ten, v němž se původně vytvořily.

Lze je tedy brát jako vyslané „zkušební komisaře“, kteří mají „přezkoušet“, nakolik již daný člověk zvládá určité „učební“ okruhy, ať se to již týká myšlení, emocí či jednání. K tomu ovšem patří i okruh zájmů a rozhovorů, vysilující stresování atd., jakož i celková životospráva, včetně druhu výživy, zanášení těla škodlivinami, pobývání na místech se značným zatížením elektrosmogem apod. To vše ovlivňuje složení a vyzařování krve i celkové nastavení člověka. Objasňuje to i známé jevy, že lidé, jež sdílejí jeden pracovní prostor či domácnost, onemocní často obdobnými chorobami.

Kromě přímého přenosu z jednoho organismu na druhý, jenž se nachází v nejbližším okolí, se mohou informace o určitém druhu očisty přenášet i na větší vzdálenosti, aniž by došlo k osobnímu kontaktu. V těchto případech si to lze představit jako energetický přenos ve formě určitého druhu záření, jež působí jako impulz k „přezkoušení“ daného člověka. Bytostní pak dle těchto podnětů mohou spustit produkci daných exozomů, jež zahájí třeba očistný proces, který pak lidé nazvou třeba „chřipka“.

Sekundárně se poté mohou uvnitř lidského organismu vytvářet i další mikroorganismy, které jsou potřebné k rozkladu většího množství nefunkčních buněk, jež mohly být kupř. zničené vnějšími vlivy (viz článek Očistné a pomocné síly). Zbytky těchto procesů je pak nutné vyloučit z těla. Přitom se kromě odpadních produktů rozpadu buněk z těla vylučují i vzniklé mikroorganismy, které pak též mohou působit na další nedostatečně či nepřirozeně se zachvívající tkáně. Tento děj se obvykle označuje jako „nákaza“. Viditelné následné projevy se pak nazvou jako určitá onemocnění. Ve skutečnosti ale jde o sekundární projevy oslabení, narušení či zakalení původně harmonického vyzařování. Z tohoto vidíme, že na vině nejsou mikroby ani další přirozené částice, ale naopak ten, kdo se nedostatečně či nezdravě pohybuje nebo dělá významné chyby.

Jestliže nepatřičným způsobem myšlení, prožívanými emocemi či jednáním utvoříme v těle takové prostředí, jež vyhovuje určitým bakteriím, mohou se pak v nás uchytit a pomnožit. V těchto případech tedy může dojít i ke skutečné nákaze. Bakterie totiž mají zcela jiné uspořádaní a funkce než exozomy. Jednak jsou bakterie mnohem větší a lépe uspořádané. Proto též mívají rozličné organely, jako jsou např. mitochondrie, jejichž základní funkcí je produkce energie. Mitochondrie lze přirovnat k maličkým „kamínkům“, v nichž kromě těchto druhů energie vzniká oxidací jednoduchých cukrů i voda, oxid uhličitý a další metabolity.

Tyto procesy jsou spojené i se schopností udržovat potřebnou vnitřní teplotu a proto bakteriím umožňují přežívat i delší dobu mimo jejich hostitele. Jelikož si též dělají určité energetické zásoby, mohou je postupně spalovat, a tudíž vydrží mnohem déle mimo živné prostředí, ať již ve vodě, v půdě či na povrchu předmětů. Ty jimi tudíž mohou být infikovány, z čehož vyplývá i oprávněnost očistných postupů. Ty by se správně měly provádět na základě rad a nabádání vědomých bytostných pomocníků, kteří nejlépe vědí, jak bez vedlejších škodlivých dopadů a zcela v souladu s přírodními zákonitostmi dokonale očistit vše, co je potřeba. Je ovšem téměř jisté, že by nás v prvé řadě nabádali k vnitřní očistě, abychom již zásadně chtěli jen dobro.

Jsme těsně před velkými převraty, které se budou týkat i léčebné péče o člověka. Zásadní v tomto ohledu bude převzetí plné zodpovědnosti za své pozemské tělo i za vše, co ho postihne či co se v něm odehrává. Abychom se o své tělo mohli co nejlépe starat a dávali mu jen to, co mu celkově prospívá, musíme nejprve skutečně pochopit a porozumět tomu, jaké pochody v nás probíhají, kdo a jak je řídí atd. Jestliže se mimoto naučíme správně využívat dary bytostných, jež nám příroda v hojné míře poskytuje, nebudeme již poté s každým problémem spěchat k lékaři či léčiteli.

Je na čase rozvíjet v sobě odpovědnou samostatnost,  jež  je vyjádřením tvořivého procesu duše. Poté nalezneme i řádné uplatnění v daných poměrech a situacích. Měli bychom též mít čistý a nezkalený pohled na podstatu věcí. Vždyť čistota je nositelka jasu a vzletu. Ta by nás měla dovést i k vlastnímu zkoumání a vnitřnímu vyciťování. Z toho by mělo vyplynout i správné rozhodování a využívání vlastních schopností. Ty pak můžeme využít ku pomoci druhým i k vlastnímu vzestupu.