Jak vysvětlit neuvěřitelné změny chování

Mnozí z těch, kteří se v důsledku duševních onemocnění dostali k materialisticky zaměřeným psychiatrům, se leckdy setkali se značným nepochopením. Když lékařům po pravdě popsali své skutečné prožitky, tak namísto jejich řádného vysvětlení jim většinou téměř vše popřeli. Pokud jim např. postižení řekli, že slyšeli hlasy, nebo něco viděli, vymlouvali jim to. Někdy to označili jako halucinace. Avšak lze se setkat i s případy, kdy postiženým nevěřili ani to, že něco skutečně slyšeli. Jako příklad lze uvést zdrogovaného mladého Lotyšce, který letos v červnu vylezl na budovu v Praze a házel z ní cihly na policisty (odkaz zde…). Znalkyně z oboru psychiatrie dospěla k závěru, že bludy a halucinace jen předstíral!

Leč nezřídka nevěří lékaři ani svým pacientům, jenž jim popisují své duševní bolesti či další nehmotné projevy jejich onemocnění. Obrazně to lze připodobnit k tomu, jako by někdo přišel s nemocným dítětem, jež naříká a stěžuje si na bolesti. Kdyby byl lékař slepý, mohl by tvrdit, že žádné dítě nevidí, a proto ani nemůže mít problémy. Marně by mu třeba rodič říkal, že před ním dítě sedí na židli. Nejspíše by to svedl přeludy, výmysly apod. A možná by tomu, kdo opakovaně líčí, co dítě říká, dělá apod., předepsal něco proti halucinacím. Aby mu už nepopisoval něco, co on sám nevidí ani neslyší. Nemocné dítě by se tím zjevně nevyléčilo.

Obdobná situace může nastat tehdy, když má materialistický lékař vyléčit duši. Tu rovněž nevidí a často ji ani neuznává. Proto pacientům většinou předepíše jen určité hmotné tabletky. Ale jimi lze jen těžko skutečně vyléčit duši. Ještě méně takto může působit na zcela nehmotného ducha, jehož některé směry nazývají jako „vnitřní dítě“, jež je třeba podporovat, zušlechťovat a rozvíjet. Avšak když někdo jsoucnost živého ducha vehementně popírá, jak by na něj mohl účinně působit?

Toto striktní odmítání je důsledkem rozumového přesvědčení většiny lékařů. Proto nemohou pochopit nic nehmotného – tedy to, co nemohou vidět, změřit zvážit apod. Tím, že popírají vše, co leží mimo hranice nejhutnější matérie, a tvrdí, že to „neexistuje“, však jen dokazují omezenost svého vědění. A rovněž neznalost základních pojmů z jiných vědeckých oborů, které již dávno exaktně prokázaly existenci jemnějších druhů matérie.

Avšak to není nic překvapivého, neboť většina z lidí vše posuzuje jen rozumem, který je produktem hmoty, a proto je na ní též pevně vázán. Z toho důvodu rozum nedokáže pochopit nehmotné. Jen málokteří z vědců dokázali prolomit hranice hmoty a přijmout existenci jemnějších druhů matérie. K nim patřili v prvé řadě ti, kteří pronikli do podstaty kvantové fyziky – ta dokazuje, že vše, co je kolem nás, je jen určitá forma pohybující se energie.

Jemnějších druhy matérie nechtěně objevili a potvrdili též někteří astronomové, jež používali citlivé druhy teleskopů. Přestože je měly zaměřeny na místa, kde nebyl žádný hrubohmotný objekt, tak v teleskopu cosi objevili. Nejprve to považovali za chybu. Po opakovaných pokusech však museli připustit, že zjevně existuje i určitá „neviditelná“ hmota či energie. Dalším bádáním prokázali, že tyto „neviditelné“ formy zcela převažují nad hrubohmotnými objekty. Na základě pozorování blízkého i vzdáleného vesmíru dospěli k závěru, že více než 80 % z něj tvoří „neviditelná“ hmota či energie.

Výsledky těchto výzkumů se moc nezveřejňovaly, nebo jen okrajově a ukryté za složitými vědeckými výrazy, jež původní objevy dost zamlžily. Místo „neviditelná“ hmota či energie třeba vědci začali užívat pojem „dark“, tzn. „temná“ hmota či energie. To poukazuje na to, že zřejmě pozorují jen jakési „stíny“ jemnomotnějších útvarů, o jejichž podstatě nic neví. Jelikož toto vědci nemohou veřejně přiznat, raději to zastiňují, a doufají, že časem přijdou na to, co vlastně pozorují a jaký to má účel.

Aby však bylo možné tyto poznatky prakticky zužitkovat, je nezbytné je plně pochopit, a to jak co do jejich původu, účelu, tak je potřeba rozlišovat i jejich různé druhy atd. „Neviditelné“ jemnohmotné útvary mohou totiž být nejen „temné“ a „světlé“, ale můžeme se setkat i s dalšími odstíny rozličných forem. Každý z jednotlivých druhů přitom působí odlišně i na své okolí a mimo jiné i na nás samé. Pokud si představíme, že jsme v podstatě „vnořeni“ do určitého jemnohmotného okolí, jež zcela převažuje nad tím, co můžeme vidět, bude nám jasné, že bychom jeho působení neměli podceňovat.

Obdobně, jako se od malička seznamujeme a snažíme pochopit účinky pozemských živlů, měli bychom mít základní znalosti i o jemnohmotných formách a porozumět jejich působení. To je doslova životně důležité – hlavně bychom měli brát v úvahu určitá reálná nebezpečí. Vždyť i každé dítě se seznamuje např. s účinky vody – ta sice může být příjemná až oblažující, což malé dítě prožívá třeba tehdy, když v holínkách slastně přešlapuje v louži. Avšak je-li vody moc a je-li hluboká, nebo má teplotu, jež se značně odlišuje od naší tělesné, může i uškodit. Alespoň tehdy, když někdo lehkomyslně podceňuje její účinky.

To bytostně vnímá i dítě; když mu to rodiče či vychovatelé umožní, věnuje třeba mnohé hodiny pozorování a zkoumání tohoto živlu. Vždyť je tak zajímavý! Hodíte-li do ní třeba kámen, udělá kruhy a se žbluňknutím se potopí. Naopak dřevěný klacík na ní plave. Jestliže je ale dřevo ve vodě moc dlouho, nacucá se a také klesne ke dnu.

Tato zdánlivě dětská pozorování přináší důležité poznatky, jež lze aplikovat i na děje,  které probíhají v  jemnohmotnějších úrovních. I lidská duše, která je „hozena“ nebo „spadne“ do jinorodých druhů hmotností, dle své hutnosti a tíhy buď vyplave na povrch nebo klesá ke dnu. Avšak pokud se dokonale seznámí s vlastnostmi okolí a umí využívat své schopnosti, může buď plavat na hladině, nebo se pod ní vědomě potopit – třeba aby něco vylovila ze dna. Jestliže se však někdo potápí, měl by zvážit své schopnosti a včas se vynořit, aby mu „nedošel dech“.

Jinak by se mu to mohlo stát osudné. Chladná voda by po čase způsobila, že by se podchladilo i jeho tělo. A když by jí ještě k tomu moc vypil, mohl by pak zůstal ležet u dna bez hnutí jako nacucaný klacek. Dostane-li lidská duše, která již nabyla určitého stupně vědomí, do temnějších úrovní, většinou též po určité době jakoby „vychladne“. Kdyby to přesáhlo určitou míru únosnosti, může jí to natolik oslabit, že postupně ztrácí své vědomí. Tento děl byl i ztvárněn ve filmu „Jak přicházejí sny“, když se hlavní hrdina „ponořil“ do temných úrovní, aby tam zachránil svou manželku, jež spáchala sebevraždu. Po určitém čase, co tam s ní byl, ztrácel své vědomí.

Avšak i v běžném životě působí na Zemi žijícího člověka naše jemnohmotné okolí. V normálním případě může třeba jen vnímat něco nezvyklého či oblažujícího, anebo naopak nepříjemného, ohrožujícího, nezvyklou únavu apod. Jestliže ovšem člověk něčím oslabí či naruší svůj obranný energetický systém, může u něj nezřídka dojít až k neuvěřitelným změnám chování. K tomu dochází zejména při užívání některých omamných látek, jejichž příjem může způsobit i přechodné posednutí. V důsledku toho postižení mohou slyšet hlasy, které jim třeba nakazují, že mají ostatním či sobě ublížit. Z toho následně může vyplynout i schizofrenie –  tento stav se nazývá toxická psychóza. V dnešní době jsou přitom mnohé drogy natolik silné (hlavně uměle syntetizované látky), že takovýto stav mohou vyvolat již po prvním užití! Proto bychom měli dávat bedlivý pozor na to, co přijímáme a zásadně se vyhýbat hmotným i duševním jedům (více naleznete v knize JAK OCHRAŇOVAT ČISTOTU DUŠE ).